Helena a Strýci      ..... vyšlo k původní LP

Všestrannost, muzikálnost, vkus a nepodbízivost Heleny Vondráčkové vzbuzují úctu, zvláště v českých hitových dostizích. Úctyhodné je i nové album, silně ovlivněné současnou doprovodnou skupinou naší nejtechničtější zpěvačky, jazzově orientovanými Strýci. Nakolik ve vás kromě úcty vzbudí i nadšení, záleží hodně na vašem vztahu ke swingové a revuální písni, která se tu Vondráčkové nabídla v muzikantsky zažité, celistvé, takřka dokonalé formě, včetně textů. (Velmi dobré Borovcovy i ostatních, ale vůbec nejlepší – srostlý s lehkým rytmem i náladou hudby – od Helenina bratra, jinak spíš skladatele Jiřího na Bacharachovo Jen dva ta loďka může vézt.)

Ozvláštnit takový, už před třiceti lety rozvinutý styl není snadné. Dařívá se to skladateli Bacharachovi a zpěvačce Barbře Streisandové. Těmi taky album měřím; nad českými pokusy Vondráčková a Strýci přečnívají o hlavu.

Strýci znějí víc jazzově, komorněji, a méně nápaditě, což spadá na vrub aranžérů. (Třeba Vladimíra Popelky a A tvá jsem dál i v jeho vlastní, autorsky zajímavé Šangrilá.) Vondráčková by od Streisandové nebo Minnelliové potřebovala jediné, zato předůležité: výrazové napětí. Chybí v Šangrilá a konečně v detailech i jinde. Po této stránce nejlépe vycházejí zahraniční písničky, Randrops (Jen dva ta loďka může vézt) a beatlovské With A Little Help From My Friends (Přítele mám). Jako by zpěvačka neměla původní novinky dost ozpívané. Nejpodivuhodnější i nejobyčejnější složil Bohuslav Ondráček: Stromy a řeka – a Znám ho, znám, s textem Jiřího Applta, podobně banálním. Z pojetí alba, hloubavého, bez jediné legrační písničky, se vymyká Švábenského a Křístkovo Čáry, máry, lásku bráním, křečovitě radostné.

Dobrému Strieglově obalu a brožuře se všemi (!) texty mi chybělo jen instrumentální obsazení skupiny.

Že já sám mám Vondráčkovou raději v rockové poloze někdejší Ondráčkovy produkce, to už je spíš věc gusta než vkusu.

Jiří Černý
Melodie č.6/1975