Helena, Helena, Helena      ..... vyšlo k původní LP

Společná recenze na desku Helena, Helena, Helena/ Helena Vondráčková a Petr v Lucerně/ Petr Spálený

Po dílčích zkušenostech s přímými nahrávkami z představení a koncertů, vydanými na menších deskách (Semafor, Rangers aj.), dostáváme do ruky i první "živá" domácí alba. Viděl jsem oba koncerty, a mám tedy pocity někoho, kdo na desce "taky tleská. Víc mě však pronásleduje srovnání s obdobnými pokusy v zahraničí, v pařížské Olympii, newyorském Apollu, Carnegie Hallu a jinde.

Autentickým živým albem je vlastně pouze to Spáleného. Zpívalo se a hrálo se na ostro a co se toho večera v Lucerně nepovedlo, to se už nedalo vylepšit; leda nepoužít. V nabité Lucerně vládla atmosféra velké události a Petr měl vyhráno ještě než řekl první slovo. Choval se nenuceně a s výtečnou, zvukově originální kapelou v zádech zpíval tak, jak ho známe; svérázným, nezaměnitelným barytonem, s civilním, jen málo proměnlivým výrazem a pevně - nejen intonačně a rytmicky, ale i barevně a náladově - srostlý s doprovodem. Tento srůst, pro zpěváka a jeho kapelu typický, se projevoval i v přirozených legráckách hudebníků (trumpetista Švehlík, bubeník Žižka, melofonista Krejča) a vůbec nejzřetelněji v tom, jak plynule do koncertu - i do desky - zapadla instrumentářka Mruku mruk z Malé suity pro domácí zvířátka od Jana Spáleného.

Helena Vondráčková je jiný typ a třebaže její hlasové, výrazové i repertoárové možnosti jsou širší než u Spáleného, nadřela se tentokrát mnohem víc. Je-li výsledný dojem přibližně stejně dobrý, může za to děkovat hlavně sama sobě, a teprve daleko později všem těm, jimž tak graciézně děkuji na desce. Je-li Spálený typem pro Lucernu, Vondráčkové by nejlíp slušel pěkný, velký noční klub, jakým by mohla být - ale stále není - pražská Alhambra. Nápad s pozvaným publikem do dejvického studia nebyl šťastný. Vycházel z kompromisu; leccos se točilo nadvakrát i vícekrát, a to by při normálním koncertu nešlo. Tím samozřejmě chybělo napětí i srdečnost a třebaže Vondráčková dělala co mohla, po této stránce vítězila jen chvílemi (třeba při waltzu s mládencem, který přiznal, že ji "má rád"). Po této stránce lze tedy desku těžko hodnotit a zdá se mi, že by běžné studiové album vyznělo líp. Výběr skladeb ukazuje zpěvačku opravdu ze všech jejích nejlepších stránek, z lyrické, dramatické i komické, jen ty první tři písničky na rychle rozehřátí působí ve srovnání se zbytkem alba trochu nevýrazně.

Na každé živé desce jistě uslyšíte spoustu chyb, od hudebníků i techniků, a nemá smysl je vypočítávat. U Spáleného jich je buď méně, nebo se víc ztrácejí. Pouze Žižkovy bicí mi nepřipadaly o tolik lepší, než ostatní nástroje, o kolik je bylo více slyšet v začátku desky. V Ondráčkově kapele nejsou zase zpočátku slyšet varhany, ale citelnější než takovéto nedostatky jsou křiklavé střihy potlesku a navazování jednotlivých skladeb. Taky celkový zvuk první strany je pod supraphonským normálem.

Z výtvarného návrhu obalu Stanislava Holečka na Spáleného album je zadní strana slabší, protože ideu té přední sleduje trochu neuměle. Přibylův obal právem a s citem stojí na krásných Heleniných fotografiích od Alana Pajera.

Jiří Černý
Melodie č.12/1972