Múzy      ..... vyšlo k původní LP

Když točí hvězdy, nesejde se jen tak ledajaká společnost. Jen si dejte dohromady jména z obalu: bratři Svobodové, Štaidl, Hádl, Borovec, Poštulka, Prostějovský, Zelenková, Řebíček, Semelka, Košvanec, Tomek, Michnová… Zčásti kategorie "de luxe" našeho popu, zčásti krmě á la Jak pejsek s kočičkou dělali dort. Jestli se od Heleny dalo po kratochvílovském jazzrockovém saltu mortale něco čekat, pak poslušný návrat k tomu, co jí doporučují ti neuvážlivější a nejrealističtější - ke zralým, velkým melodiím muzikálové noblesy. Volila jinak. Múzy jsou albem téměř diskotékovým, v onom televizně přičísnutém slova smyslu (hit Tanečnice Kitty taky vychází nejlíp v choreografickém zpracování Televarieté). Pravidla hry výmluvně vymezuje titulní Hádlův opus - autor si svižně načrtnutou melodii sám zaranžoval a k očekávání předivu ochočených syntezátorů připsal i parodicky skotačící "hrábkovské" smyčce, čímž zpěvačku zbytečně posadil do zpožděného vlaku (věčně, částečně nezaviněné prokletí Discobola). Studioví čarodějové v Mozarteu díky jejich zaujetí mají všechny snímky zvukový říz - od pečlivě vybarvených bicích a baskytary, přes aktuální scottovský témbr saxofonu, až k elektronicky upravenému sólovému zpěvu a plasticky znějícímu potlesku.

Směs původních novinek (na albu je jediný převzatý hit) lze také vykládat jako Helenin zápas o sjednocení materiálu různorodé povahy. Tradiční a konvenční refrénovky Karla Svobody, přeci jen pružnější a mladší stavby Ladislava Štaidla, totálně vybroušené řemeslnosti Vítězslava Hádla i mladicky nepravděpodobné hříčky svého sourozence Jiřího by sólistka ráda zpívala v jednom - byť širokém - výrazovém rejstříku, univerzálně. Taky vás při poslechu desky dlouho nenapadne o způsobu a provedení pěveckého partu vůbec uvažovat - je samozřejmý. Hlas působí suverénně, neupřete mu jistou nedbalou eleganci, jaké lze dosáhnout jen zkušeností, cítíte z něj i kousek dědictví vrozené muzikálnosti. A zvláště Zdeněk Borovec dovede tohle zpěvaččino sebevědomí podpořit. Obdivuji se mu za to, že se nespokojuje se zaručenou perfektností a má stále náladu na recese (vtipný závěr šarmantní rollsroyceovské story).

Pravdou však je, že celkově se mistři rýmu také přičinili o povrchně pozlátkový charakter alba, když Helenu svorně vedou do nereálného světa frází a vodových příběhů (výjimkou křehký Kes, kes?), zcela adekvátních kostýmu na obalu (ten by asi nejpřesněji zhodnotil Karel Mikyska). Zápisník pocitů Zuzany Michnové (Večírek) zapadá do tohoto kontextu chtě nechtě jako UFO: věřím Vondráčkové, že má upřímnou chuť vrhat se do témat jí žánrově, generačně a názorově zcela vzdálených, ale za nic na světě jí nevěřím proklamaci "v kouři spát na matracích mi zbývá". Oč jednodušší je skončit u všeříkající sloganu "ša-ba-du-ej" (Prostějovský). Myšlenka i názor tu mají volno, je to o ničem, proti ničemu (pro nikoho?).

Po Paprscích mnozí Heleně vytýkali, že se plete do nepravé kuchyně, po Múzách jí sotva můžeme vyčítat, že zůstává i v dramaturgických otázkách především ženou a chce nosit to nejlíbivější a nejmódnější zboží. A tak se můžeme dočkat ještě dalších sezónních variant tak blyštivých, ale i tak tuctových alb, jako je toto.

František Horáček
Melodie č. 3/1981