Jenomže šance udělat právě přes Japonsko velkou mezinárodní kariéru splaskly už jenom tím, že zpěvačka byla přece jenom vázána Pragokoncertem. A ten si ji nárokoval, ten disponoval svými termíny, třeba zrovna pro turné po Sovětském svazu anebo na festivaly v okolních socialistických státech, a navíc neměl ani moc velký zájem, aby se zase až přespříliš prezentovala v „kapitalistické cizině“, byť byl zájem. Obdobně dopadla i Helenina nadějně započatá spolupráce s německým Polydorem, který ji chtěl mít k dispozici, leč mnohé termíny blokoval právě Pragokoncert. Naposledy zpívala v Japonsku v roce 1979, kdy se opět objevila na festivalu Yamaha, tentokrát s písničkou Když zabloudíš, tak zavolej.

„V sedmdesátých letech mi přišla nabídky od tehdy populární skupiny Les Humphries Singers. Lákalo mě to, ale říkala jsem si, že tam bych byla jen jednou ze sboristek. Toužila jsem po sólové kariéře a vyjet na delší dobu ven, zkusit štěstí v muzikálu, ale to by tenkrát znamenalo emigraci a možná i konec, a to jsem nechtěla,“ vzpomíná Helena na časy minulé.

Přesto se i v marasmu těch let pár věcí – pokud se zaměříme na účinkování v „kapitalistické cizině“ - povedlo. To už měla Helena za zády kapelu Strýci vedenou Luďkem Švábenským, s níž se představila také v brazilském Sao Paulu. Bylo to v březnu 1975, kdy s kapelou vystupovala celý měsíc v pavilonu, kde Československo vystavovalo tiskařské, pletací a obráběcí stroje, bižuterii, křišťálové sklo a hračky. Tehdy tam prý nejvíc zabraly – pochopitelně vedle písničky Archiméde – lidovky a Malovaný džbánek, s nímž vyhrála v roce 1974 Bratislavskou lyru. O tři roky později zpívala tuto písničku Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta na festivalu v polských Sopotech a získala cenu nejvyšší - Grand Prix. Roztočil se kolotoč, který jí přinesl další úspěchy na mezinárodní úrovni. A zatímco v Polsku a tehdy ještě východním Německu byla jako doma, západní Německo bylo překvapivé novum. Uspěla i tam. Upomínkou na období let 1978 – 1980 můžou být i dvě alba v němčině (Unter der Asche meiner Liebe ist noch Glut), Doch in der Nacht), které natočila pro nahrávací společnost Teldec.

Neunikla tehdy ani pozornosti britského hudebního časopisu Music Week, který ji vyhlásil Hvězdou roku.

Tehdy s ní vyšel také v časopise Mladý svět rozhovor, kde na otázku, jestli ji nemrzí to, že Zlatého slavíka vyhrála jen v roce 1965, a od té doby je věčně druhá nebo třetí, odpověděla: „Nebudu předstírat, že by mě netěšilo být první. Ale je něco, co mě těší víc: že se držím, že trvám. Na těch prvních třech místech se za ta léta vystřídalo pár zpěvaček. Objevily se tam a zase zmizely. Když jsem tenkrát vyhrála, byla druhá ještě Yvetta Simonová. Teď naposled jsem byla druhá za Hankou Zagorovou, která tenkrát ještě vůbec nezpívala. Já vím, ono to vypadá, jako když v tom hledám útěchu, ale když se ohlédnu, tak mi opravdu připadá důležitější dlouho se držet než párkrát vyhrát.“

Nepřehlédnutelným úspěchem však bylo její vystupování v Kanadě, kde ji v tamním tisku dokonce přirovnávali k americké hvězdě Barbře Streisand. Prvně zpívala v Montrealu v roce 1977. Tehdy tam celý měsíc vystupovala se svou kapelou a hostujícím jazzovým vibrafonistou a saxofonistou Karlem Velebným v československém Art Centru. Podruhé se tam vypravila na samostatné turné.

„V roce 1980 jsem Kanadu navštívila znovu, zavinila to v tom dobrém smyslu slova vlastně první návštěva před třemi lety,“ vzpomíná Helena. „Tehdy přišel na naše představení kanadský manažer Jean Yves Hardy a zajímal se vážně o moje zpívání. Pozval mne na sérii koncertních vystoupení. Ani jsem tomu nechtěla věřit. Turné se ale zrealizovalo a pan Hardy je zorganizoval vskutku jedinečně. Zpívala jsem pro kanadské publikum ve vyprodaných sálech a divadlech v Montrealu, Torontu, Ottawě a Quebeku. Měla jsem i několik rozhlasových a televizních vystoupení. Zpívala jsem anglicky, francouzsky a německy a kromě českého repertoáru jsem si připravila i světově známé melodie a evergreeny. Úžasný byl dvouhodinový koncert ve Velkém divadle v Quebeku. V sále se sešlo na dva tisíce diváků, kteří reagovali skvěle. Když jsem ke konci vystoupení zpívala v originále Bécaudovu píseň Růže kvetou dál, zpíval se mnou celý sál, a když jsem jim nabídla české, moravské a slovenské lidovky, vyloženě je to zvedlo ze židlí.“

V Kanadě zažila nejednou „standing ovation“ a dočkala se i skvělých kritik v novinách. Její koncerty provázela perfektní a promyšlená a do detailu zvládnutá propagace a plakát zvoucí na její vystoupení se skutečně povedl. Ale došlo rovněž na milá setkání v zákulisí. Jednou na ni po skončení jednoho z koncertů čekal před šatnou s kyticí bratr Marty Kubišové Honza, podruhé to byl Josef Škvorecký.