„Máte jen trochu podrážděné hlasivky,“ konejšila mě sestřička. „Při operaci vám dali do krku takovou trubičku, abyste si nespolkla jazyk...“

Moc mě to neuklidnilo, spíš naopak. Do krku mi strkali nějaký šlauch! Čtrnáct dní před koncertem!

Vzpomněla jsem si na maminku. Po její smrti vím, že být naživu není samozřejmost. Ke konci života studovala různé knihy o léčitelství a přírodní medicíně, nabádala mě, ať s ní cvičím Pět Tibeťanů. Taky věřila v léčivou moc kamenů. Nosila na krku na koženém řemínku bílý křemen, o kterém tvrdila, že jí dodává sílu a energii. Ten kámen mi po ní zůstal. Chráním ho jako oko v hlavě, mám ho radši než všechny šperky...

Tenkrát před pěti lety, když maminka v nemocnici čekala na operaci srdce, jsem zrovna zpívala v Kanadě. Několikrát denně jsem volala domů, jestli je všechno v pořádku. Naštěstí se začala uzdravovat. Vzala jsem si ji k sobě domů a malovala si, jak se o ni budu starat. Jenže jsem ji neuhlídala. Uklouzla v koupelně na mramorové podlaze a zlomila si ruku a krček stehenní kosti. Pro spoustu starších lidí je takové zranění osudné, ale maminka dokázala bojovat. Poprala se i s těmi zlomeninami. Vlastně se je snažila rozchodit, celé dny chodila o berličkách sem a tam po nemocničních chodbách. Ta touha být co nejrychleji zdravá nakonec maminku zabila... Dlouhými vycházkami si umordovala srdce.

Tři dny předtím, než zemřela, jsem za ní přijela do chrudimské nemocnice. Jen jsem se na maminku podívala, bylo mi jasné, že je to s ní zlé. Byla jak věchýtek, skoro nemluvila, a dokonce už ani nechtěla mít na krku ten bílý kámen. Rezignovala. Hladila jsem ji a pořád dokola opakovala, že všechno dobře dopadne, ale myslím, že mi nevěřila.

Rozloučila jsem se s tím, že musím odjet na koncert na Moravu, ale že se hned druhý den ráno zase vrátím a všechna další vystoupení zruším. Mávla rukou a pokusila se o úsměv. Určitě věděla, že se vidíme naposled.

Měli jsme s Jirkou Kornem koncert v Hodoníně, v plenéru, ale vůbec jsem si to neužila, počítala jsem minuty, kdy už to skončí. A když jsem pak v noci na hotelovém pokoji dřímala, zdály se mi zvláštní, děsivé sny. Vlastně to snad ani nebyly sny, spíš takové obrazy, které vystupovaly z hlubin polospánku. Ze tmy připlouvaly geometrické tvary, rotovaly, vířily a pulzovaly a před očima se mi proměňovaly v lidské tváře, utrápené, ztrhané, nešťastné. Odháněla jsem je, pokoušela se modlit, přesvědčovala jsem sama sebe, že přece nespím, takže jaképak noční můry, a usilovně jsem se snažila mrkat víčky, abych ten strašidelný špalír tváří zahnala.

Ráno jsem se probrala nezvykle brzy, zapnula si mobil a chystala se zavolat do chrudimské nemocnice, jak to s maminkou vypadá. Dřív než jsem stačila vymačkat číslo, přišla mi esemeska: MAMINKA VCERA V OSM HODIN VECER ZEMRELA. V osm večer... V té době jsem byla na pódiu a zpívala...

Do nemocničního pokoje vešel pan doktor, pusu měl od ucha k uchu, jenomže když viděl, že se mi lesknou oči, znejistěl.

„Pane doktore, nebyl tu včera manžel?“ zeptala jsem se. „Já se nějak nemůžu rozpomenout...“

„Byl tady, ale spala jste. Taky mi telefonovali z nějakejch novin a zajímali se, jak vám je.“

Novináři... Tři dny jsem si na ně ani nevzpomněla. Copak o mě asi zase píšou? Dneska určitě přijede Martin a hned ve dveřích se začne omlouvat, že mi zapomněl vzít noviny. Je to vlastně taková hra. Vymlouvá se na děravou hlavu a já mu to jakoby věřím, ačkoli vím, že v poslední době přede mnou noviny schovává. Nechce, abych se zbytečně rozčilovala. Jenže mně zvědavost nedá. Tuhle jsem v gauči pod matrací našla časopis, kde psali, že jsem na dně, že se budu rozvádět a že mě pronásleduje armáda exekutorů... A dobře vím, že sestra Zdena má doma krabici plnou výstřižků, kde se píší ty největší lži a ohavnosti, a že ji přede mnou schovává pod postelí.

Zkusila jsem vstát. Udělala jsem pár kroků k otevřenému oknu, přes které visel těžký závěs. Proč ho sestřička zatáhla? Vždyť je léto a venku přece musí být krásně.

Opatrně jsem se naklonila přes parapet. Krve by se ve mně nedořezal. Přímo do obličeje mi mířil obrovský objektiv fotoaparátu.

Tak a je to zase tady! Co si asi vymyslí tentokrát? Že Vondráčková bojuje o život?

Vždyť... o život vlastně bojuju celý život. Ale zrovna teď se mi nemůže nic stát. Mám přece u sebe bílý kámen po mamince.