Konzervy s rajským protlakem otvírám nerada. Člověk to obkrouží otvírákem, a když se snaží odřízlý plíšek nožem nebo lžičkou vypáčit, většinou zacáká celou kuchyňskou linku a někdy i sebe. No prosím, už mám na mikině flíček.

Zajímalo by mě, jak by si s konzervou rajského protlaku poradil takový Karel. Myslím Gotta, samozřejmě. Nikdy v životě jsem ho neviděla otvírat konzervu. Je vzácně nepraktický. Když spolu zasedneme ke stolu, tak si můžu být jistá, že za chvíli řekne s tou svojí nezaměnitelnou dikcí:

„Tak se na to podívej, co já teď budu dělat, zase jsem se pokecal.“

Pokaždé kuckám smíchy a on se pokaždé užasle ptá:

„To se stává i tobě, nebo to mám takhle jenom já?“

Karel je někdy jako malé dítě. Jednou jsme měli koncert v Přerově a po vystoupení nás pozvali na recepci. Karel popíjel víno, vyprávěl ty svoje konspirační teorie o spiknutí světových vlád a pořád se díval na hodinky. Prý musí vyrazit ještě v noci do Prahy. Jeho řidič Olda měl strašnou chuť na pivo, ale Karel ho trápil:

„Kdepak, Oldo, za chvíli pojedeme, já mám ještě spoustu zařizování, pivo si dáš někdy jindy...“

„Neblázni,“ řekla jsem mu, „zítra zpíváme v Brně, to je odsud pár kilometrů, přece teď nepojedeš do Prahy a ráno zase nazpět.“

Bylo dvanáct, byla jedna v noci a Karel pořád seděl a vyprávěl. Ve dvě hodiny jsem ho konečně přemluvila, ať nikam nejezdí. Souhlasil nerad, neměl s sebou pyžamo ani kartáček na zuby... Rozhodla jsem za něj:

„Tak budeš jednou spát nahej, svět se nezboří, a kartáček a pastu si koupíš v recepci na hotelu.“

„To je nakonec pravda,“ řekl po chvilce váhání, „tak si teda, Oldo, to pivo dej.“

Ráno v deset hodin mi na hotelovém pokoji zazvonil telefon. Byl to Karel.

„Dobré ráno, prosím tě, já se tě chci na něco zeptat...,“ šeptal do sluchátka. „Já tedy stojím v té recepci, jak jsi mi včera říkala, že by tady byla možnost toho kartáčku s tou pastou... Měla jsi pravdu, ale já mám takový problém: víš, ona ta pasta nejde otevřít. Ono to má nahoře takovou blombu nebo co, já to zkouším otvírat vším možným a nechci se ztrapňovat tady před těmi dámami...“

Stěží jsem zadržovala smích.

„Hele, Karle, vezmi si do ruky tu čepičku od pasty a uvidíš tam takový bodlo... Našel jsi ho? Tak teď ho vraž seshora do tý blomby, jak říkáš...“

„No neříkej,“ žasl Karel, „to snad ani není možný, že je to takhle prosté... Ale pověz mi jednu věc: proč k tomu nedají aspoň nějakej návod, aby člověk nevypadal jako idiot?“

To mě dorazilo. Svalila jsem se do peřin a několik minut se smála.