Martin se ošíval. Nevěděl kam s rukama. Něco lovil v kapse a kousal se při tom do rtu, jako by váhal, jestli se s tím má vytasit nebo ne. Pak řekl:

„Helenko, já jsem o tom všem přemýšlel a říkal jsem si, že když se máme tak rádi... Když nám to spolu tak vychází... Myslíš, že bych tě směl požádat o ruku?“

Vstal, podal mi kytici a z kapsy saka vytáhl malou krabičku. Uvnitř byl krásný prstýnek.

Ruka se sklenicí mi klesla na stůl. Tohle jsem opravdu nečekala! První, co mi proběhlo hlavou, byla slova té kartářky ze Žižkova: Do roka a do dne jste svoji... Rok ještě zdaleka neuplynul a Martin mě žádá o ruku! Co mu na to mám říct? Přece mu nedám košem! Vždyť má vlastně pravdu: máme se rádi a vychází nám to, tak proč se nevzít?

Vstala jsem, dala Martinovi pusu a nechala si na prst navléct zásnubní prsten...

Namlouvala jsem si, že ta svatba kromě jiného vyřeší i moje rodinné problémy. Tátovi a bráchovi snad konečně dojde, že to s Martinem myslím opravdu vážně, a zklidní se. Vztahy se urovnají a všechno zase bude tak jako dřív.

Jenže v tomhle jsem se spletla. Brácha Jiří na všechny strany trousil, že Martin si mě bere stejně jenom kvůli penězům, a začal proti němu shromažďovat „důkazy“.

Jednou jsme byli s Martinem na návštěvě u Antonína a Zuzany Baudyšových. A právě uprostřed večeře mi zavolala bráchova manželka Hanka, prý se mnou potřebuje nutně mluvit. Odešla jsem do vedlejšího pokoje a švagrová spustila:

„Heleno, neber si to ve zlém, my tě chceme jenom uchránit od problémů... Víš vůbec o tom, že je Martin Michal zadluženej, kam se podívá? Že má na krku pět paragrafů...?“

Přerušila jsem ji:

„Tohle sice slyším teď od tebe poprvé, ale nemyslíš si, že to je moje záležitost a ne tvoje?“

„Fakt na tebe neútočím,“ pokračovala Hanka, „ale aspoň bys měla vědět, koho si to vlastně hodláš vzít. Chlubí se, že je právník, a přitom není...“

Většinu těchhle informací získal brácha od jistého pana H., který se kamarádil s Martinem a znal se i se mnou. To, že si na mě pan H. potají myslel, jsem se dozvěděla docela nedávno. Martin se mi svěřil, že ještě den předtím, kdy vyšel v bulvárním deníku Super článek o mé nové lásce, mu H. líčil, jak se mnou už dlouho na zapřenou chodí a jak jsme spolu strávili bouřlivou noc... Pan H. možná snil o tom, že si mě vezme, a pak se najednou z novin dozvěděl, že žiju s jeho kamarádem... Kdoví, možná proto tak ochotně zásoboval bráchu „zaručenými“ informacemi.

Ale zdaleka nejhorší na tom bylo, že brácha tyhle zprávy pouštěl na veřejnost. Od několika novinářů vím, že brácha obcházel a možná dodnes obchází redakce se složkou dokumentů, které mají Martina zdiskreditovat. Nevím, co v té složce přesně je, ale můžu se domýšlet – podle toho, co si o sobě občas přečtu.