Jirka Korn zbožňuje plnicí pera zbožňuje. Jednou jsme nacvičovali taneční číslo do televizního Silvestra, a protože tyhle zimní pořady se většinou točí v parném létě, zkouška měla probíhat u nás na terase. Jirka přijel oblečený skoro plážově, v bílých kalhotách a bílém sáčku. A hned jak vešel do dveří, všimla jsem si, že na tom sáčku má flek, který připomínal obrovský modrý karafiát.

„No, člověče, to mi snad muselo pustit plnicí pero,“ hrozil se a to už jsem viděla, že pod sáčkem má tričko, které je tím modrým inkoustem úplně prosáklé.

„Svlíkni se,“ zavelela jsem, „já ti to zkusím vyčistit, než to zaschne. No jistě, sundej si taky kalhoty, vždyť už ti teče inkoust i po nohavici.“

Jirka se v hale neochotně svlékl do slipů a já ho odtáhla dolů do prádelny. Mám tam sadu lahviček, kterou jsem si kdysi koupila v Německu, protože na mě zapůsobil reklamní slogan Náš Ďáblík si poradí se vším!. Přehrabovala jsem se „ďáblíkovými lahvičkami“ s podivnými etiketami, kde stálo: na krev, na vosk, na mléko, na bílé víno, na borůvky... a Jirka zatím nervózně přešlapoval, protože můj tehdejší manžel Hellmut štrachal vedle ve studiu, a kdyby se náhodou přišel podívat do prádelny, byla by to trapná situace.

Pak jsme stáli nad vanou, pozorovali, jak se protiinkoustový Ďáblík vpíjí do modrých skvrn na plážovém obleku a jak u toho zlostně syčí, až Jirka bezradně poznamenal: „No dobře, ale co teď budeme dělat? To tu mám chodit ve slipech?“

„Ve slipech a ve stepkách,“ rozhodla jsem a Jirka si skutečně nazul stepovací boty a odebral se se mnou na terasu.

Byla to bizarní zkouška. A bizarní musela připadat i Hellmutovi, který uslyšel, že na terase hraje kazeťák, přišel se podívat, a když spatřil Jirku ve slipech a v botách s podkůvkami, zpražil ho strašným pohledem. „Jirkovi pustilo pero...,“ koktala jsem nervózně.

„To je mi jasný,“ pokýval Hellmut hlavou a dodal čistou středočeštinou: „Jen se, Jirko, neupejpej, jako doma, jako doma.“